To opravdu potřebuji horolezecké lano s karabinou ?

Jsem pravidelným účastníkem „srazů“, ten letošní byl již mým sedmým. Příhoda, o kterou se s Vámi podělím dnes, se odehrála v době, kdy jsem jich měl za sebou šest. První jen jako divák, který se přijel na ty „kavkazany“ podívat, ty další pak již jako přímý účastník s naší Belou či Barím. Na každém srazu jsem svědkem, s jakým důrazem a důsledností vyžaduje pan Tomáš Froněk, aby každý z nás měl toho svého „mazlíka“ na horolezeckém laně s karabinou a širokém zeleném či koženém obojku.

Jsem také pravidelným čtenářem časopisu „Pes, přítel člověka“. Nejdříve hledám a čtu příhody Jaroslava Monte Kvasnici o jeho putování s čtyřnohými přáteli, pak teprve vše ostatní. A v každém článku vidím reklamu na profesionální postroje značky Manmat, s kterými procestoval téměř celý svět. Které používá česká dog trekkingová reprezentace, které tak vyhovují jeho malamutům Mishe a Framovi. Tak proč bych je také nezkusil ?

Na Vánoce jsem si udělal radost. Koupil jsem si a dal jako dárek pod stromeček krásný široký pás kolem zad, k tomu vodítko s odpruženou částí – při tahu to tlumí nárazy, a tažný postroj z měkkých materiálů, aby při tahu netlačil.

A v lednu jsem vyrazil – poprvé s Manmatem. Nastrojil jsem našeho Barího, jeho tah je opravdu úžasný. Obul jsem běžky a vyrazil. Pravda, jakási nedůvěra ve mně byla hned od začátku. V batůžku na zádech jsem si vezl i horolezecké lano s karabinou, když bych měl náhodou chuť se stavit v Rudicích na pivečko a Barího nechal uvázaného před hospodou.

Asi půl kilometru nad naším domem je samota, uprostřed plání, kolem které mívá soused volně vypuštěné své tři psy – českého fouska, rhodéského ritschbeka a boxera. Protože to vím, vzal jsem to velkým obloukem, až jsme dojeli k lesu. Vzdušnou čarou je to od lesa k této samotě cca 200 m. Barí najednou zastavuje, otáčí se – já tedy také, a moje – po dvou letech již vycvičené reflexy, začínají rychle pracovat. Asi 20m od nás stojí český fousek našeho souseda, samozřejmě zcela na volno a bez páníčka. Téměř souběžně následuje povel „Barí, stůj, klid“, shazuji lyže z nohou, batoh ze zad na zem, z něho vytahuji to horolezecké lano ( jaksi instinktivně cítím, že s Manmatem by mohl být problém), znovu opakuji „Barí, seď, klid“ a natahuji ruku po jeho obojku, abych mu pro jistotu připnul to lano. V tom se fousek pohnul směrem k nám – nastává situace pro našeho Barího zcela typická – bez jakéhokoliv zavrčení či varování vyráží jak střela. Já jsem již jen hmátl do prázdna, rychle tedy chytám šňůru od Manmatu ( podotýkám, že jeden konec vodítka je upoután k mému bedernímu pásu, druhý k postroji kolem těla psa – držím ho tedy celým tělem), sleduji, jak se bleskově natahuje – čekám náraz, jsem pevně zapřen ve sněhu. Náraz opravdu přichází, nicméně, co se děje ? Barí pokračuje plynule dále – a mně se houpe v rukou asi metr rozpojeného postroje. Zbylé dva metry vlají za Barím, který to má namířeno přímo na milého fouska. Ten také na nic nečeká a obrací se směrem na pláň. Já rychle vyhodnocuji situaci – v asi půl metru hlubokém, neprošlapaném sněhu, běžím, jak jen to jde, k samotě – co kdyby fouska napadlo schovat se doma ? Z dálky totiž vidím, jak otevřená brána do dvora k tomu přímo vybízí. Milý fousek, s Barím za zády, udělal na pláni asi dva až tři oblouky, úhybné manévry. Světe div se, ten náš chlapec, který vypadá, že bude sotva chodit, tomuto loveckému psu stále dýchá na záda. A tak ten si zamířil přímo domů.

Co vám mám povídat, než jsem doběhl k samotě a vběhl na dvůr, nějaká chvíle uběhla. Psi tam byli dávno přede mnou. Již jsem viděl ten řev dvou ( či všech čtyř ) rvoucích se psů, sousedy vybíhající ze stavení, co že se to u nich na dvoře děje … Vbíhám k „cihelňákům“ na dvůr – a tam je ticho. Rozhlížím se a najednou upoutá moji pozornost vzrostlý okrasný smrk, jehož větve sahají k zemi a vytváří hustou „stříšku“.. Zpod větví vyčuhuje kousek mého Manmatu a ozývá se tiché naříkání. Přiskakuji k postroji a začínám za něj táhnout. Zpod větví pomalu vyjíždí Barí, ležící celým tělem na českém fousku a držící ho pod krkem. Ten jen tiše leží a naříká. Sundávám z něho rychle, jak to jen jde, Barího, kterému přitom nadávám, pozoruji, jak fousek vstává na všechny čtyři, trochu se třepe, ale jinak mně připadne zcela v pořádku. Zpoza plotu, kterým mají rozdělen dvůr, na nás celou dobu řve ten ritschbek s boxerem, já se rozhlížím, kdy konečně někdo vyjde – a protože se nic neděje, dávam se s Barím na ústup. Táhnu ho za sebou – on toho pořád nemá dost, tentokrát ho zaujali Ti dva za plotem, já začínám pomalu zuřit. Nicméně nakonec končíme šťastně opět u lesa, kde na nás čekají lyže s batohem. Tentokrát dávám do batůžku Manmat, z kterého si nechávám na sobě jen ten bederní pás a připínám Barímu osvědčené horolezecké lano s karabinou. Má cesta s novými profesionálními postroji trvala tedy asi 1 km.

Není mým úmyslem tímto článkem jakkoliv firmu Manmat napadat, její výrobky jsou myslím jinak velmi dobré. Mým cílem je jen podělit se s vámi o tuto zkušenost – kavkazský ovčák je opravdu něco jiného nežli hasky či malamut – zvláště pak psi. Přeji pak každému z nás spoustu krásných zážitků z putování s našimi psy. A postroje doporučuji upravené. Pro psa silný, kožený, na klasické zapínání. Dále horolezecké lano s karabinou. A pro nás ten Manmat, aby nás to lano netáhlo tolik kolem pasu.

A proto : Putování v přírodě zdar a s kavkazany zvlášť !!!

P.S. Asi za čtrnáct dnů se potkávám v hospodě s Jirkou, obyvatelem samoty a majitelem toho fouska. Opatrně se ptám, jak se má jejich pes, zda je v pořádku. S úlevou zjišťuji, že opravdu ano – obyvatelé samoty se o této příhodě dovídají až ode mne v té hospodě. Tentokrát je tedy o jednu veselou historku opět více – naštěstí.

A něco na závěr

Na dubnový sraz jsem jel s kamarádem Romanem. Má osmiměsíční fenku Adžiku, dceru naší Bely. Náš rozhovor se točil samozřejmě kolem psů a na mně padaly otázky, kde mám toho psa, který má být oddán rodině, a přitom ostrý a nebezpečný hlídač před nevítanými návštěvami ? Adžika je oddaná, o tom není sporu, ale to hlídání… U plotu sice štěká, ale to dělá německý ovčák taky … Říkám mu, co blázníš, vždyť je to štěně. Mé řeči kolem širokého obojku a horolezeckého lana jsou také přijímány s mírnými pochybami – „pro to mé kotě“ ?

V sobotu se Adžika rozkoukávala, přesto měla pěkné páté místo – a Roman začal pomalu měnit názor, že je Adža zcela standardní pes. V neděli pak již z ní byla celá máma – taková malá Bela, a výsledkem byly známky 1 a 1+, celkově druhé místo v konkurenci psů i fenek dohromady.
Na zpáteční cestě domů byla jedna z prvních Romanových vět. „To horolezecké lano …“

Křtiny, 4.4.2006