Jdi na obsah Jdi na menu

SUICIDAL NIGHT TROPHY 2005

22. 5. 2005

SUICIDAL NIGHT TROPHY 2005“



Jaro je tu, máme květen – měsíc slunce a lásky. Po aktivním prožití zimních měsíců, kdy naši huňáči měli eldorádo, absolvovali se mnou dlouhé a časté vycházky po našem nádherném zasněženém Moravském krasu, se rozhoduji využít Belinu dobrou kondici a absolvovat s ní „Suicidal night trophy 2005“ – noční přejezd pohoří Chřiby. Je to akce cyklistická, které se také účastní i několik běžců. My s Belou patříme do této kategorie – je to pro nás oba premiéra.

V pátek odpoledne nakládám Belu a vyrážíme do Slavkova, kde na  17.00 hodinu mají sraz účastníci akce za kostelem. Čeká nás autobus, kterým odjíždíme na místo startu – do obce Velehrad, památného to místa české historie. První fázi zvládáme hladce, přestože je plno, Bela nezlobí a způsobně celou dobu sedí v uličce, obklopena spoustou cizích lidí ze všech stran. Mé kynologické srdce plesá, vím-li (a lidé kolem naštěstí ne), jaká je to dračice. Její přirozená intuice a vycítění situace, že v dopravním prostředku se má chovat jinak než doma na dvoře, je prostě nádherná.

Přijíždíme do Velehradu a projíždíme touto nádhernou obcí do kempu asi 2 km vzdáleného ve směru samoty Salaš. Blíží se půl sedmá a my máme hodinu a půl do startu závodu. S novými kamarády Ondrou a Bobem Fialovými (jakožto dalšími a zároveň jedinými „běžci“)se domlouváme, že vyrazíme o půl deváté. Cíl naší cesty je tábor Jitřenka u Bučovic, dle našeho odhadu nějakých 40 kilometrů. Naštěstí se také nenaplňuje má obava příliš teplé noci, se zapadajícím sluncem jde teplota rychle dolů a ve chvíli, kdy vyrážíme, je již určitě pod hranicí 10 stupňů C.

START, probíháme špalírem nadšeně povzbuzujících diváků a dalších účastníků závodu
( cyklisté startují ve dvojicích po 10 minutách – první vyjíždí v 8.00 a poslední dvojice v 0.30 po půlnoci). Noříme se do lesa a směr naší trasy je jasný – hrad Buchlov – „lesů pán“. Prožíváme západ slunce na polích vedoucích nás k malebné obci Chabaně a za ní se již definitivně noříme jak do Buchlovských kopců, tak i do houstnoucí tmy. Na křižovatce Pančava, asi 2,5 km před hradem Buchlov, se rozhodujeme pro romantickou trasu přes kapli Svaté Barbory – čeká nás tedy prudké stoupání dlouhé asi 1 km, zdolání mnoha velkých kamenů, odměněni za dřinu a pot jsme pak nádherným výhledem z hřebene kopce směrem k Uherskému Hradišti, svítí měsíc a hvězdy … A je tu již první kontrola, kdy nás čekají dvě krásné víly na parkovišti u hradu Buchlov s teplým čajem a drobným občerstvením. Počítáme kilometry a máme za sebou první desítku.

Po krátkém, asi desetiminutovém odpočinku, vyrážíme na hlavní úsek celé trasy, nejbližší kontrolu máme až za dalších cca 25 kilometrů v obci Jestřabice. Nesmím zapomenout také na naše zvěčnění do kamery, kdy pod Buchlovem vbíháme do krásně osvětlené části lesa, ze stromů na nás svítí světla a před námi je křik „ kluci stůjte, ještě to nemám nachystaný“. Zasmějeme se, otřeme pot z čela, nahodíme pohodový úsměv a vbíháme do záběru. Tato vsuvka mně zbavila trochu pozornosti, na což málem doplácím – po křivém stoupnutí mi najednou nebezpečně píchá a křupe v kotníku. „Krve by se ve mně nedořezal“, zastavuji a zkouším pomalu jít dál. Bolest pomalu ustupuje a po nějakých deseti minutách jsem již v klidu – sice to cítím, ale není to nic, co by mi bránilo pokračovat dále v cestě. Nejbližší cíl naší cesty je 13 km vzdálená Zavadilka, po cestě pak míjíme ještě rozhlednu Kazatelna, kde dle pověsti kázali Cyril a Metoděj. Kousek od Kazatelny byl také jediný „kufr“ naší trasy – jdeme po červené, krásná široká cesta vedoucí z kopce dolů, tak se nám to líbilo, že jsme samozřejmě přehlédli odbočku doprava a stálo nás to navíc nějaké 3-4 km. Na Kazatelně jsme trochu zklamáni z výhledu na hrad Cimburk a Koryčany, vzhledem k bujné vegetaci nevidíme nic – asi tak 3 metry do dálky. Je vidět, že na Chřibech je opravdu zdravé ovzduší a přírodě se zde daří. Sbíháme dolů z kopce ke studánce „U mísy“, kde se těšíme na zaslouženou pauzu a odpočinek. Těsně před studánkou mám opět šok, uvědomuji si, že jsem na Kazatelně nechal větrovku, navíc bráchovu. Dával jsem Bele napít, vydělal jsem ji z batůžku a zapomněl ji na kameni. Nedá se nic dělat, kluci pokračují posledních cca 100 m ke studánce a já vyrážím do prudkého kilometrového stoupání co nejrychlejším poklusem, aby na mně Ondra a Bob dlouho nečekali. Toto se mi opět nevyplácí, když se vracím, při návratu dolů mně najednou chytá křeč do pravého stehna. Je půlnoc, jsem zcela mokrý - zpocený, nic na převlečení, ani karimatka, ani spacák, hluboko uprostřed lesů, nejbližší místo k přistavení auta cca 5 km. Teplota vzduch odhadem kolem 5stupňů C. Rychle vytahuji vodu, piji a piji, zároveň také lituji, že jsem si nevzal sůl. Teď by se hodila. Protahuji nohy a ve volném, pomalém tempu scházím zbylých asi 200 m ke studánce, před kluky ani muk. Jsou to zkušení účastníci závodu, zvládající ho zcela suverénně, nechci před nimi vypadat jako „začátečník“… Jo, jo, ta chlapská ješitnost.

Se zatnutými zuby pokračuji dále, naštěstí i kluci nemají nějakou momentální touhu rychle běžet, takže jdeme rychlým krokem dále, hlídám si pitný režim, neustále piji a myslím, že díky tomu se mi tuto krizi podařilo překonat. Během nějaké půl hodiny mi náběhy na křeče zcela mizí. Na křižovatce Zavadilka nám ukazatele hlásí, že po modré značce to máme do Jestřabic nějakých 9 km. Tento úsek zvládáme zcela v pohodě, za neustálého střídání běhu s rychlou chůzí dorážíme před čtvrtou hodinou ranní na železniční stanici Jestřabice, kde nás čekají opět dvě krásné dívky s teplým čajem a krajícem silně namazaného chleba. Dělím se o to s Belou, která po doběhu a snězení své dávky okamžitě ulehá ke krátkému spánku a vzbuzuje lítost jak moji jak i děvčat. Vidím na ni, že s dnešní noční „vycházkou“ je již spokojena a její ukončení by jí vůbec nevadilo. Bohužel, čeká nás ještě posledních 12 kilometrů do tábora a cíle naší cesty. Svítá, je velmi chladno, za námi čtvrtá hodina ranní a my se rozhodujeme, že co to jen půjde, poběžíme. Vidina teplého spacáku a čistého suchého oblečení totiž začíná nabývat na intenzitě.

Jsem moc rád, že se mi podařilo s kluky udržet celou cestu krok. Oceňuji to nejvíce nyní, kdy mně zcela neznámé prostředí oni důvěrně znají. Nebezpečí, že po 7 hodinách namáhavého běhu ( střídaného s rychlou chůzí) z kopce do kopce budeme bloudit a cestu si ještě prodloužíme, tudíž nehrozí. I tak to samozřejmě stačí a v 5 hodin 15 minut vbíháme do cíle, kde nás opět vítají další krásná děvčata, halasně povzbuzující - jak to jen Ti pořadatelé dělají …

Sečtu-li to a podtrhnu, tak máme (včetně kilometrů, které jsme si sami přidali) v nohách 48 kilometrů v čase 8 hodin 45 minut. To vše v Buchlovských kopcích, během noci. Nezbývá mi tedy na závěr, než se hluboce poklonit a poděkovat pořadatelům akce – Pepovi, Borisovi, Petrovi a Mirkovi, za tento jedinečný zážitek.
Děkuji také Ondrovi a Bobovi za možnost společného běhu. Bez nich, při zpětném pohledu, by mi určitě veselo nebylo.
Děkuji samozřejmě také Bele, která celou trasu zvládla zcela suverénně a ve chvíli, kdy již toho sama začínala mít dost (v Jestřábicích), „vycítila“ závěrečnou fázi závodu a velmi pěkně mně svým tahem a rovnoměrným klusem pomáhala dostat se do cíle. Však ji za to čekala na poděkování velká masová konzerva spolu se standardní dávkou granulí – tentokrát „energy“.

Kluci, díky moc a hurá do dalšího ročníku.

Radek        


Ve Křtinách, 22.5.2005