Jdi na obsah Jdi na menu

Putování s Kokoříkem aneb jak mne malé děti zcela utahaly

30. 4. 2008

Putování s Kokoříkem aneb jak mne malé děti zcela utahaly

 

Je úterý večer, před námi prodloužený víkend začínající pálením čarodějnic 30.4.2008, kamarádka Míša balí věci. Zítra odjíždí domů na Mělník, navečer má sraz s dětmi na Skalním bytě ve Lhotce u Mělníka, kde vede turistický oddíl Kokořík. Čeká je večerní táborák a následně od čtvrtka do neděle putování po krásách Kokořínska. Mrkám na Amíra. Amíre, co  říkáš, jedeme?  Dívá se na mne svýma  velkýma tmavýma očima -  a leze do boudy. Ano, rozumí mi. Balím tedy takéJ.

 

            A je tu středa 13.00, uklízím stůl, loučím se s kolegy v práci, nakládám Amíra, který je kromě jiného hlavní tváří našeho nového katalogu nabízejícího kompletní vybavení kanceláří, v Chrlicích přibíráme Míšu, pracující momentálně na praxi v ústavu pro tělesně postižené – a vyrážíme  směr Mělník.

 

            Dálnicí D1, postrachem všech českých řidičů, projíždíme bez problémů. Před Prahou sjíždíme na Brandýs nad Labem, úspěšně ji objíždíme, a již jsme na Mělníku. Ještě si užít trochu hygieny, Míšina maminka nám nakládá jídlo na 4 dny a hurá do Lhotky. Zde nás vítají první děti, v průběhu večera přibývají další. Amír je nadšen, mezi dětmi je vždy ve svém živlu. Táborák, spálená  čarodějnice jako symbol ukončení zimy, opékání špekáčků, spokojený pes a první večer pod širákem. Co jen si více přát? Možná lepší počasí. V noci nás budí nenadálý déšť a my prcháme do Skalního bytu. Je to jedna z velkých rarit Kokořínska. Pískovcových skal zde lidé v minulosti využili ke stavbě obydlí, vytesali si v nich malé domečky. Kuchyňka, ložnice, velká pec, přístřešek pro zvířata, je to něco úžasného. A pro nás v dané chvíli velmi užitečné.

 

            Ráno sušíme věci a v počtu 10 výletníků + Amír, vyrážíme do kokořínských lesů. Výpravu naplánovala a vede Míša, jako správný vedoucí oddílu má od samého začátku vše pod kontrolou. Včetně mně, který v noci opovrhl toaletou Skalního bytu, volil zahrádku s růžemi pod širou oblohou a dostal takový nářez, jako už dlouho od nikoho …

 

            Kolem 11.00 vyrážíme směr Hradsko. Zde se nachází uprostřed lesa velký skalní převis, jako stvořený pro bezpečný nocleh za jakéhokoliv počasí. Cestou jdeme malebným údolím, míjíme řadu malých domečků, ať celých, či z poloviny napojených ve stráni přímo na skálu, krásné vyhlídky …

 

            Amírovi začíná šichta. Jedno dítě vždy táhne a další alespoň jedno se drží lana či popruhů na jeho těle. Míjíme hospodu U Grobiána, kterou všichni známe díky Tomáši Hanákovi a muzikálu Rebelové – a jseme u našeho převisu.  Setkáváme se zde s dalšími dvěma výletníky. Mladý muž působí sympaticky, nicméně jeho drdistická hříva a přátelské vystupování na Amíra příliš dojem nedělá. Musím ho uklidit zcela bokem, jak byl celý den přátelský k dětem, nyní ukazuje svoji druhou tvář. Odvádím ho tedy ke protější skále, dávám mu zaslouženou porci večeře a ukládám ho k nerušenému spánku, který si dnes jistě zaslouží.

 

            Ráno se nám naskýtá skvostný pohled při balení našeho tábořiště.  7  dětí, balících si batohy a vzájemně si u toho asistujících – jen to dát na kameru. Petr Rychlý se svým pořadem Natoč to by měl těžkou konkurenci.

 

            Je pátek dopoledne a  hlavním cílem je dnes hrad Kokořín. Pod ním procházíme kolem neviditelné kolie, při pohledu na Amíra zalehla v tarasu u silnice se zřejmým cílem se nejraději ztratit.  Ten přitom v dané chvíli táhne dvě děti, vůbec si jí nevšímá a nabírá s nimi směr na závěrečný prudký výstup na nádvoří hradu. Ten založil roku 1320 pan Hynek Berka z Dubé a jeho úkolem byla ostraha velkého území mocného rodu Ronovců.  Páni z Dubé,páni z Lipé – jen vzpomeňme na Jindřicha a jeho krásnou královnu vdovu Elišku, zkřížené ostrve ve znaku – joj, to byla doba. Kokořín nebyl nikdy dobyt a když ho ve 20. století nákladnou rekonstrukcí přivedl do původního stavu pan Václav Špaček, který se jinak velmi zasadil pronájmem svých koní  a dostavníků o rozvoj české pošty, za což byl následně povýšen do šlechtického stavu, jsme dnes svědky nádherné zachovalé památky, připomínající nám život našich předků.

 

            Dále pokračujeme ke skalní tvrzi Klemperka – paláce uvnitř skal, míjíme hájenku – opět ve skále a ve stavu, kdy by se rodinka pana hajného do ní mohla okamžitě opět nastěhovat. Dnes se svojí ložnicí a stále funkčním krbem slouží turistům pro  případ špatného počasí,  dnešní den pak končíme u převisu Hradkov. I když – jak kdo. Já zjišťuji, že mně chybí můj oblíbený švýcarský nůž, který mám snad již 10 let. Absolvuji tedy, již bez batohu, cestu zpátky ke Klemperce, kde jsem ho měl naposledy při svačině. Prší, jsem  unaven – a nůž nenacházím. Smutný a naštvaný se vracím zpět, v dešti mám čas vychladnout.  Myslím na to, kdo jinému jámu kopá… Míšin bráška Péťa měl stejnou příhodu včera, nůž našel po 50 m, já jsem ho pak následně na všech dalších štacích s patřičnými průpovídkami kontroloval, zda má svůj nůž …

 

            Amíra jsem s sebou nebral, nechal jsem ho Míše, obklopené samými dětmi, jako  důležitý vyjednávací prostředek, pokud by je z daného místa k noclehu chtěla vykousat nějaká parta dospělákůJ.  Počasí bylo nic moc, s přestávkami stále pršelo. Tento večer se pak stala ještě jedna podstatná událost, došla mně slivovice. V noci je zima. Sakra, to je zima. Spacák mám lehký, malý, dobře se nosí. Jeho hlavní funkce, dávat teplo, však již dnes mezi jeho silné stránky  nepatří. Ale, jak říká J.M.Kvasnica, trocha zimy ještě nikdy nikoho nezabila…

 

            Ráno vzhůru do Jestřebic, další údolí, tentokrát velmi úzké, smíšený les, vysoké skály, v závěrečném, asi 300m stoupáku, táhnu již s Amírem jako druhý ve spřežení, na laně nám visí dvě malá děvčata, u nichž snad tíha baťohu převažuje nad tíhou jejich těl – a jsme nahoře.  Plácám Amíra po jeho mohutné hrudi, Kačenka s Markétkou mu děkují a hladí ho, znáte větší idylku?

 

            Jestřebické pokličky –několik pokliček na sobě vytesané matkou přírodou ve výši nějakých 50m – Kokořínsko je opravdu nádherné. Den končíme v Údolí bílých skal. Táborák, večeře v kotlíku na ohni, spokojené a unavené děti, stejně tak i vedoucí, Amír odfukující a spokojeně spící po večeři a další celodenní šichtě.

 

            Ráno hurá směr Mšeno, závěrečných 10 km na vlak, který nás doveze opět do Mělníka. Opět nějaký ten prudčí výstup, cesta vedoucí bývalým lázeňským parkem, zmrzlina na náměstí a již sedíme ve vlaku, kde vznikají krásné fotky dětí, usínajících za pravého poledne ihned po dosednutí na sedadlo.

 

            A co říci závěrem? Třeba Amír a děti. Ano, jednoznačně k sobě patří. Je to obohacující jak pro děti, tak i pro psa. Je třeba však držet pravidla. Přes den, táhne-li děti, vždy někdo dospělý hlídá průchod psa kolem štěkajících  plotů. Suverénní 10 letý Martin, který nepotřeboval pomoci a pak za ním jel po břichu i s batohem na zádech nějakých 6 metrů po asfaltu, byla také jedna z příhod tohoto výletuJ.  Večer, na úvaze, již ho nechám v klidu. Večeře a zákaz dětem se k němu přibližovat. Jak je v pohodě během dne, na úvaze je nebezpečný vždy. Statečný ochránce celé skupiny – jednoznačně. S ním může Míša s dětmi vyrážet kamkoliv. Rychlost, s jakou mění své chování, pokud se mu někdo nezdá, je blesková. V lese nepustí k dětem nikoho dospělého ( nejsme –li zrovna ve městě), kterého nezná. To je randál… A dotyčný může vysvětlovat, že si rozumí s Tibetskými dogami, jak chce…

 

Tedy, milí přátelé, zima je pryč, vemte  svoje mazlíky – a vzhůru do přírody !

 

P.S. Jako vždy, i tato akce má svoji pointu. Kolem 17.00 vyrážíme z Mělníka směr Brno. Máme opět obavy z Prahy, objedem ji tedy stejně, jako ve středu – přes Brandýs. Jsem po tomto výletě opravdu K.O., předávám řízení Míše a sám se pasuji jen do role navigátora. Po asi 40 minutách mne jako správného moraváka popadá vztek, chci vjet na dálnici do Brna a nikde žádný nájezd. Jen jeden na Prahu, druhý na Hradec Králové. Když se začínám rozčilovat, že směrem do Prahy, jo to je sjezdů jak nasran…, a když chce člověk do zpět do Brna, tak udělají nájezd tak na každým třetím sjezdu…, Míša zastavuje a bere si mapu. Ano, je to tak. Spolehlivě jsem ji navedl na cestu do Hradce králové, ta D1 je ještě nějakých 40 km dále…. Mám chuť vlézt pod sedadlo, raději tedy již mlčím a návrat domů vkládám zcela do jejích rukou. První větší výlet po zimním spánku, a co to jen s člověkem udělá J.

 

Radek