Jdi na obsah Jdi na menu

Křtinská padesátka a náš Barí - jde to dohromady ?

27. 10. 2007

Křtinská padesátka a náš Barí -  jde to dohromady  ?

 

Dne 27.10. se konal, po 17 leté odmlce, symbolický 17. ročník turistického pochudu Křtinská padesátka. Že vyrazím ze čtyř možných tras s Amírem na tu nejdelší – 50-ti kilometrovou, bylo jasné. Chlapce mám však doma dva – co tedy Barí ? Pes, jehož nejoblíbenější pozice je být v leže na vinném sklepě, odkud má výhled do široka a daleka. V pohyb se uvádí jen tehdy, když je to opravdu nutné. Naznal jsem, že mu občas pořádně si protáhnout kosti a tělo neuškodí, že u takové akce prostě nemůže chybět.

 

Ujala se ho kamarádka Míša, která spolu s jedenáctiletým bráchou Peťou a milým Baríškem vyrazili na trať v délce 30 km. Pravda, v duchu jsem si říkal – jsem zvědav, jak se k tomu chlapec postaví. Bylo však relativně chladno, teplota pod 10 stupňů, k tomu lehce pršelo, mlha – optimální počasí, aby se Barí brzy neunavil. Je to horský typ, jeho aktivita roste na principu – čím větší zima, tím víc energie.

 

Nezklamal. Od samého začátku ukazoval, že o zábavu během trati bude mít Míša postaráno. Hned po startu následuje asi kilometrové klesání směrem k Babicím, jde se po hlavní silnici. Pravda, na vesnici,ale nějaký ten provoz tam také vždycky je. Nejdříve trochu gymnastiky při procházení kolem „štěkajících plotů“ a už následuje ochrana před projíždějícím vozem – samozřejmě se ho Baríšek snaží „sestřelit“. Auto nesestřeluje, to raději zastavuje a pan řidič se baví pohledem na mladou dívčinu, která musí pro změnu hned reagovat na další nebezpečí, štěkajícího vlčáka po levé ruce. Zprava auto, zleva pes – start je to opravdu ostrý. Jak se později Míša svěřila, po projití toho 1 km, si připadala, jako by jich za sebou měla 20.

 

Následuje asi 1 km stoupání směrem na Babice – Barí ale není hloupý, má „za ušima“. Do kopce vždy šetří síly, naplno to rozbaluje na rovinkách a hlavně pak při cestě z kopce …

Jako třeba u 7 dubů, kde organizátoři připravili krásný romantický sešup po neznačených cestách dolů ke Křtinskému potoku. Úzké pěšinky, kameny, mokrý prudký svah, cesta vedoucí často hustými keři. Opět je nutno k jeho cti říci, že pokud se psovod díky němu ocitne na břichu a je v pozici tažných saní, Barí okamžitě zastavuje a pomáhá paničce na nohy. Inu, pravý gentleman. V průběhu celé trasy ochrana před jakýmikolv psy, ať volně pobíhajícími, či na vodítku, je samozřejmá. Jako příslušník nějakého oddílu, který ma za úkol vyčistit vše, co je  před ním, by se jistě uživil.

 

Co se týká turistické výkonnosti, první krize přichází na Máchově památníku, asi 13 km trasy. Následujících cca 20 km se několikrát opakuje situace, kdy psovod táhne za sebou svého psa a domlouvá mu jak malému dítěti, že doma ho čeká teplá večeře a  opravdu stojí za to ještě pár kroků udělat. Závěrečných 8 km z Jedovnic do Křtin jsou pak již pozice toho, kdo táhne a toho, kdo je tažen, definitivně vyměněny. Barí nasazuje k závěrečnému finiši až v kopci nad Křtinami, což je  asi 200m dlouhý úsek svažující se do Křtin bez jediné zátočiny se sklonem nějakých 20 stupňů.

 

Míša,  Peťa i milý Barí si  zasluhují velkou poklonu a uznání. Z celkového počtu 88 účastníků jich jen 6 došlo trať 30 km, 2 odvážlivci 50 km a zbytek turistů, celkem tedy 80, bylo na trati 5 a 15 km. Malý Pëťa s Baríškem byli tedy lepší, než dalších 80 sportovně založených účastníků. Nějaká ta komplikace či veselá historka k životu patří, nepochybuji tedy, že na tuto akci budou všichni tři ještě dlouho a v pěkném vzpomínat.

 

Křtiny, Slunenčí vrch, 27.10.2007