Jdi na obsah Jdi na menu

Ašír a třicet divočáků

1. 11. 2005

Ašír a třicet divočáků

Za dlouhých zimních večerů je čas si zavzpomínat. Dnes mně napadá historka, jak jsem vyrazil na „brouzdání pod hvězdami“ s naší Belou a jejím 3,5 měsíčním synkem Ašírem. Jako již mnohokrát, opět jsem byl konfrontován s neuvěřitelnými vlastnostmi kavkazských ovčáků.

Scházeli jsme již do Křtin, úvozem, jehož středem teče občas i potůček. Téměř vždy je tam bahnisko. Les bukový, po pravé straně sráz nahoru, po levé spád ještě asi 10m, potok a prudký protisvah. Hvězdy za mrakem, tma jak v pytli. Bela mně vede cestou, kterou důvěrně zná. Ašír spokojeně kluše kolem nás, já jsem myšlenkami kdoví kde. Najednou mám prudké procitnutí. Bela řve na napnutém laně a všude kolem nás to chrochtá, funí a dupe. Zapínám rychle čelovku a neveřím vlastním očím. Vyrušili jsme stádo divočáků, kteří se spokojeně rochnili v podzimním blátě. Ašír, kterého mám na volno, se od nás odpoutává asi na vzdálenost 15 m a začíná na divočáky zuřivě štěkat. Hledím chvíli na to drzé mladé štěně a chvíli na divočáky, kteří probíhají před námi a utíkají do protisvahu. Ašír se jich nebojí ( pravda, ostrost, jak doma za plotem to není, trochu té nejistoty v hlase přece jen má), má radost jak utíkají a - po chvíli napětí, vesele vrtí ocáskem, jak „jim to nandal“.

Když bych byl v lese sám, asi bych se tak nesmál. S těmito dvěma „vlky“ to byla pouze další příhoda, na kterou rád vzpomínám. Opět jsem svědkem toho, že oddanějšího a věrnějšího kamaráda, než je kavkazský ovčák v celé své přírodní přirozenosti a kráse, jen tak nenajdu.

Radek        


Listopad 2005, úsek Liščí leč - Křtiny