Jdi na obsah Jdi na menu

Amír vystrkuje růžky – či ukazuje zuby ?

1. 5. 2006

Amír vystrkuje růžky – či ukazuje zuby ?



Amír je náš nejmladší – je to takový benjamínek. Je to syn naší Bely z prvního vrhu, který měla s Froňkovic Chakem. Pořád jsem mu hledal vhodného majitele – aby rozuměl kavkazanům, aby měl pěkný velký výběh, aby jezdil na srazy, na výstavy, šel do chovu – až jsem si ho nechal.

Od mládí se vše učil velmi rychle. Sednout a lehnout znal za dva večery, „zůstaň“ po týdnu, jezdit v autobuse – napoprvé šel zadními dveřmi, napodruhé již suverénně kolem řidiče, dveře do domu se naučil otevírat, když mu byly čtyři měsíce ( to jsem ho ale nechtěl naučit – na to přišel sám !!!), za plotem „pouštěl hrůzu“ na kolemjdoucí od tří měsíců – no řekněte sami – dali by jste ho z domu ?
Občas je jen na můj vkus až příliš chytrý – v jeho věku se občas tváří, že „neslyší a nerozumí“ ?

V čase této příhody mu bylo 10 měsíců.
Je to – spíše - bylo to, u nás zařízeno tak, že naše Bela vládla tvrdou rukou oběma chlapcům, dva a půl roku starému Barímu ( pravda, občas se mu to už přestává líbit a začíná vzdorovat) a Amírovi. Na něm jsem však stále sledoval, jak je oba drze předbíhá, když jdou do sklepa u dveří, jak se před ně cpe, když vycházím s miskami se žrádlem, jak se jednomu či druhému snaží něco ukrást, než mu donesu tu jeho porci … Tentokrát měli večeři vylepšenou, ke granulím dostal každý pěknou kost, na které bylo masíčko … Amírek postupoval na „jistotu“ , nejdříve rychlostí blesku snědl večeři, pak se dal do kosti. Bela na to šla obráceně, nejprve kost – pak že si dojí v klidu večeři.
Najednou má Amír kost snědenu – a co dále ? Usmívá se na něj plná Belina miska. Tak nelení a bez ohledu na Belu, která leží nedaleko od ní, se do ní dává. Bela po něm okamžitě startuje, jako již za poslední měsíc poněkolikáté, co se to však děje ? Amír se jí staví zcela otevřeně na odpor, jejich výměna názorů trvá několik vteřin – a Beluška couvá z boje. Ta neuvěřitelná razance a tvrdost, s jakou se tento desetiměsíční drzounek pustil do své mámy, mě vyráží dech. Amír se v klidu dává do toho dne již druhé večeře. Já nemám to srdce a beru, očividně z takové drzosti psychicky otřesenou Belušku, do domu a tam jí dávám, ukryté před dotěrnými chlapy, její večeři. Holt, mladý má být po kom, co si zasadila, to nyní sklízí …

Přiznám se, že sám jsem z toho byl v šoku stejně, jak ta Bela. Že u nás časem nastanou boje o „pozice“ – s tím jsem tak nějak počítal. Ale že tak brzo, a zrovna že to rozpoutá ten nejmladší v ranně dorosteneckém věku ?
Jsem však rád tomu, že jsou oba na „úrovni“ – a nešli po sobě „do krve“, byl to vpravdě rytířský způsob boje, bez sebemenšího škrábnutí se, jen s velkým řevem …

Nemohu se ubránit dojmu, že čím déle ty naše drobečky máme, čím více je znám, tak tím více klesá mé sebevědomí ve smyslu, kolik toho o nich vím… A s pokorou mi nezbývá nic jiného, než konstatovat to staré a okřídlené : chlapče, učit se, učit se, učit se – a možná bych ještě dodal dívat se, pozorovat, nemachrovat …

Radek

Květen 2006, Křtiny