Jdi na obsah Jdi na menu

A pak, že andělé strážní neexistují

19. 10. 2009

A pak, že andělé strážní neexistují

 

 

 

            Je nedělní odpoledne, Míša odjela na noční službu – zdravotní sestřičky holt pracují neustále a já zůstávám doma sám. Chvíli se povaluji u televize, nakonec však vítězí pohled z okna na pěkný jarní den. Beru Belu a Amíra, Baríšek zústává doma za plotem. A vyrážíme přes loku směrem k Adamovu.  Je to moc pěkná cesta – přes pole, pak do lesa a po nějakých 50 metrech jste na pěkné široké  cestě, na kterou vycházíte ve chvíli, kdy jako slepá končí. Nevedou tam  žádné značky, nechodí žádní turisté, slouží jen lesákům na odvoz dřeva. Je zasazena ve vrstevnici, po levé ruce máte prudký sráz o délce nějakých cca 100 – 200 metrů , na jehož konci, dole v údolí,  je silnice ze Křtin do Adamova. Je však hluboko pod vámi, z výšky slyšíte sem tam nějaké to projíždějící auto. A když jdete po této cestě pořád dál, do civilizace se dostanete  po nějakých 2-3 km.  Jako stvořené pro pěknou vycházku, při které se můžete zasnít  a putovat myšlenkami kdo ví kde.

 

            Z idylky mně náhle probouzí velký lišák. Je to jen mžik, vylezl si z levé strany na cestu, zrovna ve chvíli, kdy jsme tam procházeli my. Otočka – a rychle zpátky. Ti mí dva hned za ním. A protože je vedu, jak se má – mám je pěkně připoutány k svému tělu, stíhám v té rychlosti tak akorát lehnout na záda, abych za nimi nejel po břichu – a hlavou dolů… Křičím, řvu na Amíra, ať zastaví – málo platné – lišák si to namířil ze srázu rovnou dolů, bez jakýchkoliv kliček – a to je můj konec. Svah je prudký, tím, že jde rovnou dolů, tak Ti mí dva mazlíci to až tak složité nemají – vlaji za nimi jak ten pytel, míjím stromy, kameny, pařezy,  ryji paty do země, v jedné chvíli přímo přede mnou strom, o který jsem se mohl zapřít – raději mu jen vyhýbám. Rychlost a tah je takový, že mám strach, abych si nepřerazil obě nohy. A milý lišák  má stále náskok pouhé 1-2 metry. Najednou uvidím menší skalnaté pole – plocha cca 10x5 m, se skalními výstupky o výšce 10-30cm. Můj řev se mění v histerii, přes to jestli „přejedem“, tak su jasnej. Když mé nohy dorazily na okraj skály a já jsem se již loučil se životem, Amír se najednou zastavil – a lišáka, kterého měl  2 metry před sebou, nechává běžet. Otáčí se za mnou, dívá se na mne a říká : No tak vstávej ! Dělej, nebo nám uteče! Sedám si, gatě rozervaný, celej se klepu, trvá mně tak 20 minut, než se posbírám a vylezu zpátky na cestu. Celá jízda byla dlouhá asi 40 metrů, nahoru jdu pomalu po vrstevnici snad 150m. Hekám, protahuji končetiny, zkouším pohybovat rukama, nohama, hlavou, krkem – a k velkému údivu zjišťuji, že kromě roztrhaných kalhot a odřené zadní části těla,k tomu nějaká ta modřina, jinak nic.

 

Nechápu 2 věci. Jak to, že se mi nic nestalo- a proč se ten pes vlastně před těmi kameny zastavil, když lišáka měl pořád před nosem, sešup dolů nádhernej a Bela na něj zezadu tlačila, ať si pohne ?

 

Jiné vysvětlení, než že zapracoval nejen můj andělíček strážný, ale že pro tu chvíli svolal na pomoc celou partu kamarádů, nemám.

 

Píši tuto povídku s půl ročním odstupem, v hlavě ji však mám, jako kdyby se stala včera. A poučení z tohoto příběhu ?  Asi to, že kavkazáci nejsou žádní vycházkoví pudli,navíc, když je má člověk na laně hned dva. Dávat pozor a být ostražitý – minimálně v terénu, jakým jsem šel já, je jistě minimum, na které si dám příště jistě velký pozor.

Milí chovatelé, pěkně tedy na vycházky jděte – ale na nich nespěte J

 

Radek Brzobohatý

Sluneční vrch, Křtiny

 

19.10.2009